Bombardování Drážďan – příběh očitého svědka

Od dob, kdy se spojili USAF a RAF nálety na Drážďany se staly známé, většinou kvůli novým jatkám, o kterých existovali diskuze, pokud jde o to proč byl tento děsivý nálet považován za nezbytný.

Ve městě nebyly žádné vojenské cíle ale bylo velmi známé, kvůli tomu, že bylo přeplněno civilními uprchlíky z východu. Zde je příběh očitého svědka Lothara (na fotografii se svou sestrou), bylo mu devět let když přežil bombardování.

Bylo to 14 února 1945. Žil jsem s mou matkou a sestrami ( starší sestra měla 13 let a dvojčátka 5 měsíců) v Drážďanech a připravovali jsme se na oslavu mých 10 narozenin (16 února). Můj otec byl tesař, od roku 1939 byl naverbován jako voják a poslední dopis jsme od něj dostali v srpnu 1944. Má matka byla velmi smutná když obdržela její dopis s poznámkou: „nezvěstný.“ Žili jsme ve třípokojovém bytu ve čtvrtém patře v dělnické části našeho města. Pamatuji se na oslavu masopustního úterý (13 února) spolu s ostatními dětmi – válka z východu se čím dál víc blížila. Mnoho vojáků šlo na východ a mnoho uprchlíků na západ přes naše město a nebo zůstali zde při náletech 13-14 února.

Asi v 21:30 zazněl alarm. My děti jsme věděli, že po zaznění alarmu se musíme rychle obléci a seběhnout dolů do našeho sklepa, který jsme užívali jako proti-letecký kryt. Má starší sestra a já jsme nesly dvojčata a má matka nesla malý kufr a láhve s mlékem pro naše děti. Při poslouchání rádia jsme uslyšeli hrůznou zprávu: „Pozor, je ohlášen velký nálet nad naším městem!“ Na tuto zprávu nikdy nezapomenu.

O několik minut později jsme slyšely strašlivý zvuk – bombardéry. Výbuchy nekončily. Náš sklep byl naplněn kouřem a poté začal hořet, zranění lidé příšerně křičeli. Ve velké obavě jsme opustili sklep. Má matka a má sestra nesly velký koš ve kterém ležela dvojčátka. Jednou rukou jsem uchopil mou mladší sestru a druhou jsem se chytl matčiného kabátu.

Nepoznávali jsme naší ulici. Oheň, všude kam jsme se podívali byl oheň. Naše čtvrté poschodí již neexistovalo. Ruiny našeho domu hořely. Na ulici hořela vozidla, vozíky s uprchlíky, lidmi koňmi – všichni křičeli, křičeli ve strachu ze smrti. Viděl jsem raněné ženy, děti a staré lidi jak hledají průchod rozvalinami.

Uprchli jsme do dalšího sklepa, který byl přecpaný zraněnými a rozrušenými muži, ženami a dětmi. Všude kolem zněl křik, pláč a modlení. Nebylo zde žádné světlo kromě elektrických svítilen. A pak náhle začal druhý nálet. Tento kryt byl také zasažen a tak jsme uprchli přes sklepení. Mnoho zoufalých lidí přišlo z ulic, to nejde ani popsat! Exploze za explozí. Byla to má nejčernější noční můra. Tak mnoho lidí bylo spáleno nebo zraněno, čím dál víc jsem měl potíže se nadechnout, byl jsem špinavý a všichni jsme se pokoušeli dostat z tohoto sklepa s nepředstavitelnou panikou. Mrtvý či umírající lidé byli pošlapáni a zavazadla byla odhazována. Koš s našimi dvojčaty byl pokryt mokrými látkami který jsme tlačili mezi lidmi. Viděli jsme hořící ulice, pády rozvalin a hroznou ohnivou bouři. Maminka přes nás dala mokrý kabát, který našla ve vodní kádi.

Viděli jsme hrozné věci: zpopelněné dospělé scvrklé do velikosti malých dětí, kusy rukou a nohou, mrtvé lidi, celé rodiny byly upáleny, hořící lidé běhali sem a tam, hořeli také přeplněné vozidla s civilními uprchlíky, mrtvé vojáky a záchranáře, mnozí volali a hledali své děti a rodiny, oheň byl všude kolem nás a do toho foukal stále horký vítr z ohnivé bouře.

 

Nikdy nezapomenu na tyto hrozné vzpomínky. Nikdy na ně nezapomenu.

 

Nyní mne matka přiměla nést malou tašku s našimi dokumenty. Koš s našimi dvočátky zmizel a pak náhle zmizela i má starší sestra. Ačkoli se po ní maminka ihned poohlédla bylo to zbytečné. Poslední hodiny této noci jsme se šly skrýt do sklepení nemocnice, která byla obklopená pláčem a umírajícími lidmi. Druhý den ráno jsme hledali moji sestru i s dvojčátky ale bez úspěchu. Z domu ve kterém jsme žili zůstala jen hořící ruina. Do domu kde zůstala naše dvojčátka jsme nemohly. Vojáci nám řekli, že každý člověk uhořel a já už nikdy neviděl mé dvě malé sestřičky.

Totálně vyčerpaní, s opálenými vlasy, popáleninami a zraněními jsme šly na Loschwitzský most kde jsme našly hodné lidi, kteří nám dovolili se umýt, dali nám jídlo a nechali nás u nich přespat. Ale pouze na chvíli protože náhle začal druhý nálet (14 února) a dům byl příliš poškozen bombardováním, mé matce shořeli poslední osobní doklady. Zcela vyčerpaní jsme spěchali na most přes (řeku Labe) s mnoha dalšími bez domova, poté jsme našli další rodinu připravenou nám pomoci, protože nějakým zázrakem jejich domov přežil tuto hrůzu.

Při celé této tragédii jsem úplně zapomněl na mé 10 narozeniny. Ale další den mne maminka překvapila s klobásou kterou dostala od „Červeného kříže“. Toto byl můj dárek k narozeninám.

Další dny a týdny jsme hledaly mou starší sestru ale zbytečně. Napsali jsme naši novou adresu na poslední zeď z našeho zničeného domu. V půlce března jsme byli evakuováni do malé vesnice blízko Oschatz a 31 března jsme dostaly dopis od mé sestry. Byla živá!!! V ten katastrofický den kdy nás ztratila byla s ostatními ztracenými dětmi odvezena do blízké vesnice. Později našla naši adresu na zdi našeho bývalého domu a ze začátku dubna ji moje maminka přivedla do našeho nového domova.

Můžete si být jisti, že tento hrozný zážitek z té noci v Drážďanech vedl k pomateným snům, bezesným nocím a k psychickému narušení jam mě tak i zbývající části rodiny. O pár let později jsem přemýšlel nad příčinou politické souvislosti z té noci. Toto se stalo velmi důležité pro můj celý život a má další rozhodování.

 

Přeložil: Rudolf Adler