Na řadě je Slovensko?

George Friedman ve své knize „Sto příštích let“ říká, že po rozpadu Sovětského svazu, tedy po rozpadu bipolárního světa, se opět objevily v plné síle „zamrzlé“ spory, které silná bipolarita rozděleného světa držela na uzdě.

Jako příklad uvádí tzv. „zónu (politického) zemětřesení“ která se na euroasijském kontinentu rozprostírá od Kyrgyzstánu, přes Pákistán, Írán, Afghánistán až po Turecko a do bývalé Jugoslávie. Říká: “Tento region byl vždy geopolitickým kritickým, bodem, ale konec studené války zde obrazně podpálil sud střelného prachu….. Celý systém mezinárodních vztahů vyletěl do vzduchu….. To, co bylo pevné, se roztříštilo.“

Dalším okruhem, který nás mimořádně zajímá a který G. Friedman pro Evropana poněkud překvapivě řadí do kapitoly o problému „americko-džihádských válek“, je jugoslávské válka. Rozpad Jugoslávie, jednoho z výsledků Versailleského míru (viz např. zde).

Uvedené informace jsou poněkud povrchní, chybí v nich například mnoho základních informací právě o otázkách, které nás nejvíce zajímají, a to vztahů následnických států, nedávno Jugoslávie, Československa a dnes hlavně Maďarska.

Nenápadně, ale vytrvale posledních dvacet let roste nebezpečí destabilizace podunajského regionu ze strany Maďarska. Většinou jsou českými novináři a intelektuály bagatelizovány, což vede jen k zvyšování problémů, do jejichž řešení budeme tak jako tak vtaženi. Maďarsko a vývoj jeho vztahů jak vnitropolitických, tak zahraničních je jednou z ukázek problémů, které nemůže pominout žádný stát a žádné národní společenství. A tou je otázka jeho přežití na daném místě a v daném čase.

Jak píše G. Friedman: “Národy a politikové se snaží dosáhnout svých bezprostředních cílů a omezuje je v tom realita, tak jako šachového velmistra omezuje šachovnice, figurky a pravidla hry…

.. geopolitika předpokládá dvě věci: Za prvé – lidé se organizují do útvarů, které jsou větší než rodiny… a musí se tedy nutně zabývat politikou…

.. lidé zachovávají přirozenou věrnost prostředí, do něhož se narodili, tj. věrnost lidem a místům…. Věrnost …. národu je lidem přirozená. Vztah mezi národy je v lidském životě zásadní, což znamená, že možnost války je vždypřítomná..

Za druhé geopolitika argumentuje, že charakter národa je do značné míry předurčen geografií, stejně jako je (tím) determinovaný vztah mezi národy.„

Pokud toto čte zásadní zastánce multikulturalismu a „trvalého míru mezi národy“, ať si raději jde číst něco jiného. Pro hluché je hudba zbytečným kraválem.

Maďaři jsou do jisté míry „cizorodým „ prvkem v Evropě“. Patří mezi ugrofinské národy a jsou, dle vlastního přesvědčení, obklopeni, když ne nepřáteli, tak silnými konkurenty. Staletí bojovali na hranici přežití, až se po roce 1848 stali „státotvorným národem“ v Rakousko-Uhersku. A jako každý mladý a nedospělý národ začali ihned s nebývalým útiskem svých nemaďarských spoluobyvatel Uher. Navíc jejich národní revoluce nepřešla v průmyslovou revoluci a Uhry zůstaly víceméně agrární zemí s důrazem na vládu šlechty – tzv. grófský sytém.

Maďaři pohráli první světovou válku a dopadla na ně strašlivě tzv. Trianonská smlouva – viz. zde a zde. Z velikého a hrdého Maďarska se stal bezvýznamný zemědělský stát. Frustrovaní Maďaři se pokusili vše řešit silou. Začali válčit na všechny strany, což byl nejhloupější nápad, co mohli dostat: viz maďarsko-československá válka, kde Maďary doslova rozdrtila československá armáda vedená v poli čs. legionáři (to je jen informace pro trdla, co neustále blábolí pomluvy a vojensky neschopných historicky zbabělých Češích)

Dále pak maďarsko-rumunská válka, která skončila obsazením Budapešti rumunskými vojsky. Další informace a děni v regionu najdete třeba na Maďarská republika rad. Poražení Maďaři se po všech svých prohraných válkách nakonec celkem nedobrovolně přidali na stranu nacistického Německa. V tom okamžiku udělali Maďaři další zásadní chyby. Na územích, která „získali“ po uzavření spojenectví s Hitlerem v takzvané Vídeňská arbitráži, což bylo jen pokračování Mnichovské dohody, se dopouštěli na nemaďarském obyvatelstvu odporných zločinů. Na Zakarpatské Ukrajině probíhaly doslova hony na Ukrajince a Židy a pouhé zastřelení bylo považováno za štěstí. Mučení, vylupování očí, stahování lidí za živa z kůže se běžně odehrávalo na veřejnosti.

Podobně nesmyslně si počínali Maďaři například na území Vojvodiny a také dnešního Chorvatska, kde došlo k několika masakrům – například dodnes vzpomínanému topení stovek lidí v řece na začátku roku 1945.

Od roku 1934 existovala a dodnes vlastně v jiné formě (Jóbik) existuje hnutí-politická strana Šípové kříže (maďarsky: Nyilaskeresztes Párt – Hungarista Mozgalom). Antisemitská a xenofobní strana, která má za cíl nejen ustanovení Maďarska v hranicích platných do roku 1918, ale i likvidaci a vyhnání „nepřátelských živlů“ z území kdysi patřících Uhrám a jejich přičlenění k Velkému Uhersku. Což se týká ve velké míře Slováků a Maďarů ze Žitného ostrova. A jistěže požadují odstranění demokracie v Maďarsku vůbec.

Vítězství Sovětů v druhé světové válce všechny tyto problémy zakonzervovalo. To však neznamená, jak různí „odborníci“ na Slovensko a Maďarsko vykládají, že zmizely. Jakmile padl tak obdivovaný Kádárův gulášový socialismus, ukázalo se rychle, že polozemědělský stát a jeho drobné živnostnictvo, které přežilo socialismus, nedokáží hospodářsky na otevřeném trhu přežít. K politické frustraci se přidala i frustrace ekonomická. A ta se pomalu rozšířila do většiny společnosti. Maďarsko se postupně stává upadajícím, xenofobním a útočným státem a po vítězství strany Fidesz a jejího vůdce Viktora Orbána se začala tato politika realizovat i na vládní úrovni.

Všechny ty „pochody„ na Komárno, budování „maďarských gard“, urážky a silácké řeči na stranu Slovenska se staly přijetím zákona o maďarském občanství realitou. Maďarsko se vrací ke své nedemokratické a pronacistické minulosti. Všechny sladké řeči kolem jsou jen řeči.

„Tektonický politický zlom“ dospěl až téměř k naším hranicím. To nevěstí nic dobrého. Zvláště, pokud maďarští nacionalisté, ale i jejich političtí přátelé z Rakouska a Německa, stejně tak jako Orbán nezapomenou vždy připomenout v souvislosti se slovensko-maďarským konfliktem Benešovy dekrety.

Ukazuje se, že rozpad Československa a vytvoření samostatného Slovenska, což bylo podporováno z východu Ruskem a ze střední Evropy značnou částí rakouských politiků, ale také Svazem vyhnanců z Německa, nebyl jen náhodným činem. Lze skoro s jistotou říci, že v tomto dění měli své prsty také Maďaři. Tak jako v letech 1933-1938, kdy, jak se po válce ukázalo, byli mnozí „velicí slovenští národovci“ nejen nacistickými, ale také maďarskými agenty.

Důvod podporovat ze strany Maďarska rozpad ČSR je důvod „srdeční“, ale i pragmatický. Československo bylo příliš velký soupeř, zatímco malé Slovensko s 10 % Maďarů, z hlediska tzv. Evropy „nezajímavý stát“, se zdá být relativně lehkou obětí. Což také je.

Maďarsko sice dnes útočí hlavně na Slovensko a to, co dělá, není možno hodnotit jinak než jako otevřený útok, ale podobné „zamrzlé“ problémy má i s dalšími. Rumunsko však, protože samo dává svoje pasy etnickým (ale i jen jakoby Rumunům) Moldavanům, nemůže momentálně nahlas moc protestovat.

(Ale ten nápad s „národními pasy“ není nic nového. Jak mi říkali před lety Němci, když jsme diskutovali o „etnických Němcích“, co se stěhovali do Německa ze SSSR. Říkali, že k potvrzení „německého původu“ a tím získání občanství SRN často stačilo, aby strýc dotyčného někdy choval německého ovčáka.)

Srbsko, ohrožené maďarským nahnědlým nacionalismem, jakožto stát držený nad vodou Ruskem, ale toužící se dostat do Unie, se bude v protestech také krotit. Na druhou stranu Maďaři vědí, že není radno si se Srby zahrávat. Ti nejsou mírumilovní jako Slováci. Ti nejdřív střílí a pak se ptají.

Takže je logické, že na řadě jsou Slováci. Nejslabší soupeř a bez vlivného zahraničního protektora. Protože se však hraje o daleko více než jen o Slovensko – ohroženy jsou Rumunsko, Chorvatsko, Slovensko a také ČR (ta důrazem dávaným na Benešovy dekrety) – mohlo by dojít k destabilizaci celého regionu. A k plánovaným „přepisům hranic“.

To by mohlo velkým hráčům vyhovovat. Rusko se chce vrátit do střední Evropy. Rusové drží Srbsko a více méně i Bulharsko. Soupeřem mu je ve střední Evropě a na Balkáně Německo. To prakticky drží Chorvatsko, Rakousko, společně s Itálií i Slovinsko.

Ekonomicky pak má Německo rozhodující vliv v České republice a na Slovensku. A tím ovlivňuje samozřejmě i praktickou politiku.

Polsko a Rumunsko jsou a snaží se být ve vlivové oblasti USA. USA také usilují o to získat na svou stranu ČR, ale vzhledem k odporu proti cizím vojskům, který má nádech fobie, a silnému levicovému přesvědčení obyvatel se mu to moc nedaří.

Podívejme se na nedávnou historii. „Zamrzlé historické problémy“ v Jugoslávii byly jen částí dynamitu, který ji rozmetal. Také to byly zájmy cizích mocností a států. Rusko podporovalo a podporuje Srby. Němci podporují Chorvaty. Italové a Němci mají zájmy ve Slovinsku. Rozbuškou bylo, když Německo jednostranně uznalo Chorvatsko, svého spojence za druhé světové války. Rusové a Srbové se odmítli podřídit. Přes očividný vzrůstající vliv militantních muslimů s nimi nikdo moc nepočítal. Euronovináři a politici žvanili, politici jednali. USA dlouho nestabilita v regionu vyhovovala. Když přestala vyhovovat, USA válku rázně ukončily.

Dnes se snaží Německo (spolu s Rakouskem) získat celou oblast pod svůj vliv. To nemá nic společného s nacismem. To je dlouhodobý, geopolitický tisíciletý zájem Německa. Staronacisté v pozůstalých státech po Rakousko-Uhersku toho však samozřejmě jistě využívají.

Rusko potřebuje zůstat na Balkáně. Ale rádo by získalo větší vliv. Bude tedy podporovat Slovensko. Čechům nezbude nic jiného, než s ohledem na plány a ideologii vedení Svazu vyhnanců Slovensko podporovat. Pokud to neudělají, jsou na řadě oni sami. Geopolitika jiné řešení neumožňuje.

Maďarsko hledá cestu z krize a sní svůj sen o Velkém Uhersku. Na Srby si nedovolí. Kdyby se pokusil přejít maďarský president přes most do Slavonie, jako to zkusil na Slovensko, nečekala by jej tam skupinka policistů a státních úředníků, ale pravděpodobně tank.

Rumunsko si je celkem jisto podporou USA. Navíc Orbán ví, že kdyby si něco začal a Rumunsko vyprovokoval, zastaví se Rumuni opět až v Budapešti a nebudou tentokrát tak „mírumilovní“, jako byli tehdá v letech 1918 až 1920.

Znamená to tedy, že cílem nasměrování záměrně vybuzené nenávisti bude Slovensko. Podpora „nároků“ agresora ze zahraničí je zajištěna. Heslo „Benešovy dekrety“ svolá ty „správné“ bojovníky na maďarskou stranu. Prakticky jednomyslné hlasování v maďarském parlamentu o zákoně o zahraničních Maďarech ukazuje, že „národ“ je již připraven a kulisy postaveny.

Na tom, co udělá Slovensko tak moc nezáleží. Přesto, že jak papoušci vykřikují naši komentátoři, že za to může Fico, pravda je taková, že kdo stojí v čele Slovenska je v této věci jedno. Maďaři se rozhodli. Teď se ukáže, kdo má z rozhodujících evropských a světových politických sil na čem zájem.

Kostky jsou vrženy. Bude zase západní Evropa předstírat mrtvého brouka jako v roce 1938? Bude mít Německo zájem a dost sil Maďary zastavit? Tedy bude pro ně mít dost peněz?

Bude záležet Rusům víc na „neochvějném přátelství“ s Němci anebo, jak se zdá na příkladu Polska, už pro ně oslabení Němci nejsou zase až tak zajímaví?

Bude Rusku a Německu vyhovovat že konflikt kolem Maďarska prakticky zastaví napojení ropovodů a plynovodů z Asie k nám, Slovákům a Polákům?

Neklid jistě bude vyhovovat USA. Evropané budou muset být zticha a přestat dávat Američanům hraběcí rady, co mají dělat. A pak, jestli bude skutečně zle, Američané jsou jediní, kteří to dokáží rychle zastavit. A nastolit Pax Americana. A pak budou mít páku jak na Němce, tak na Rusy a dalších dvacet let vděčné východní Evropany na své straně.

P. S. Již skoro dvacet let poslouchám plácání o tom, jak bylo nelidské a nekulturní a politicky hloupé vyhnat po druhé světové válce Němce z Čech. Rozhodně to bylo kulturnější než to, co připravovali oni pro nás. A dovedete si po dnešních zkušenostech Slováků s Maďary představit, že by dneska žily na území ČR asi tak čtyři miliony Sudetských Němců? Jak by se asi chovali – tedy jejich politické špičky – k nám? Někdy možná zkusím takový scénář vymyslet. (Někteří už jej jistě mají dávno vymyšlený.)

Václav Vlk st.

%d bloggers like this: